Je smutné, že je dlouhodobě technika na papíře opomíjena a zájem publika se stále ubírá spíše směrem k malbám na plátně, ale troufám si tvrdit, že pokud se tento jev v budoucnu podaří změnit, tak jedním z těch, jejichž práce bude v tomto směru hybatelem k lepšímu, je právě Nikola Čulík. Je bravurním kreslířem (studoval na Akademii výtvarných umění v ateliéru Jitky Svobodové), ale jeho bravura se v žádném případě nepovyšuje nad smysl/téma jeho díla. Proto u něj často vidíme i malé formáty precizních kreseb, které dokazují, že velké dílo nemusí být rozměrné svým formátem. I v případě této výstavy, která svým názvem poněkud demaskuje původ cyklu, tomu nebude jinak a autor diváka uvede do svého světa, v němž sugestivní ztvárnění jeho úvah, mívá občas melancholický závoj… Pokud bych měl tvorbu Nikoly Čulíka více přiblížit, či se o to alespoň pokusit, tak pro mne vždy byl a je jeho projev bytostně osobní, až intimní zpovědí. Jde o komentáře k jeho vlastnímu životu nebo životu okolnímu, ale nikdy není angažovaný v tom smyslu, že by deklamoval svůj postoj vůči věcem a situacím! Ukazuje, předkládá (a to často i surově a nevybíravě) ale nikdy nesoudí… Je to syn samoty světa.
